O MNĚ

O mně – 1. část. 

 

Jak jsem se začala učit

 

Mojí nejmilejší pohádkou v dětství byla ta o pejskovi a kočičce, jak našli panenku, která tence plakala a starali se o ní jako o svoje děťátko. Jaké pocity blaženosti jsem mívala, když i já jsem zachraňovala svoji malou panenku z mokrých kopřiv, koupala jí, prala šatečky, krmila a ukládala do postýlky pod teplou peřinku. Naše životní poslání nám prý ukazují dětské hry, které v nás vyvolávají největší pozitivní emoce. Velmi ráda jsem si hrála i na školu a proto jsem si asi jako první volbu zvolila učitelství a věnovala se mu 9 let. Myslím, že jsem byla dobrá učitelka, protože jsem nikdy nechtěla být tím, kdo káže pravdu a objektivně hodnotí podle „řádu“, vnímala jsem každé dítě jako osobnost se svým pojetím světa, které nepotřebuje učitele a vychovatele, ale pouze průvodce na své vlastní cestě.

Teď jsou mými největšími učitelkami moje tři dcery.

Nejstarší Anna mě učí nezávislosti, nekonvenční jedinečnosti a nelpění, nejmladší Linda mě silou své fantazie a představivosti nutí přestat si dávat hranice a dovolit si snít a mít ideály. Prostřední Sára je mojí učitelkou odvahy, vytrvalosti a trpělivosti.

Když jsem právě jí před 10 lety vymýšlela jméno, nevěděla jsem, že je spojováno s určitou dávkou utrpení, které ho provází už od dob Abrahámovy manželky. Ale matka prý vždy potomkovi vybere instinktivně správné jméno, které k jeho osobnosti ladí a je v souladu s jeho vibracemi.

Když byly Sáře 4 roky, moje tehdejší strachy mě dovedly k rozhodnutí, že nechám své děti očkovat proti nákaze od klíštěte (můj bratr na klíšťovou encefalitidu málem zemřel). Sára začala po druhé vakcíně neustále postonávat, virózy s vysokými teplotami, záněty v uších, průjmy i rotavirózy se střídaly. Už tenkrát jsem tušila, že antibiotika nejsou řešením, ale nevěděla jsem o jiné možnosti do té doby, než jsme si pořídili zapper s knihou Dr. Clark – Revoluce v léčení všech nemocí, která mě probrala a změnila můj úhel pohledu na příčiny nemocí a jejich léčení.

Když Sáře v listopadu 2011 bolestivě otekl a zčervenal kotník, zamířili jsme na pohotovost v domnění, že si ho podvrkla. Diagnóza byla ale nečekaná a to revmatický zánět kloubu s medikací ATB a antirevmatiky. Já už ale věděla, že tuto chemii do Sáry ládovat nechci a tak jsem se rozhodla riskovat a nasadit svoji terapii – zapper na program lokální záněty, posílení imunity a lymfatického systému a k tomu 3x denně cordyceps (medicinální houba housenice čínská). Protože jsem musela odjet na svůj kurz EFT, o Sáru se starali manželovi rodiče přesně podle mého návodu, (lékař a zdravotní sestra na penzi to zvládli s přehledem) a když jsem každý večer nervózně telefonovala, neslyšela jsem nic jiného, než informace o zlepšování. Sářina pohoda se zvětšovala a moje obavy, jestli jsem udělala dobře, se zmenšovaly. Na kontrole v nemocnici jsem otevřeně přiznala svůj léčebný postup a čekala pochopení, pan primář zachoval profesionální přístup, ale vnitřní pnutí seřvat bláznivou matku se mu nepodařilo dobře maskovat. Slova zapper a cordyceps slyšel nepochybně poprvé v životě, nicméně je dal zapsat do zprávy a poslal nás na rentgen, který měl dokázat jeho tvrzení, že bez antibiotik a antirevmatik nemůže zánět jen tak zmizet. Rentgen jsem nejprve odmítla, paprsky do těla mého dítěte nejsou pro mě žádoucí, ale když jsem viděla, že lékař opravdu potřebuje důkaz, na rentgen jsme šly. Pan primář si snímek prohlížel velmi důkladně a dlouho, hledal to, co už tam naštěstí pro mě, nebylo.

Závěrečná zpráva vypadala zajímavě, škoda, že jsem si ji nenechala, teď by se mi sem hodila. Pod sebou bylo napsáno asi toto:

Dg. Nález ….zánět kloubu, otok, teplota

Medikace…..matkou nedodržena, léčena zapperem a cordycepsem

Závěr…..bez patol. změn, kloub volný, bez bolesti, bez otoku

Konvenční medicína má nepochybně svůj smysl hlavně v oborech jako je chirurgie a traumatologie, já si ale víc vážím doktorů, kteří připustí, že i „školská medicína“ naráží na svoje limity a že medicína budoucnosti není založena jen na biochemii, ale i na biofyzice, protože tělo je biorezonanční a „elektrický“ objekt a léčba energií je rychlejší a efektivnější než léčba pomocí „chemických reakcí“.     

 

 

 

 

 

O mně – 2. část

 

Jak jsme Sáru zbavili zdrcující diagnózy

 

 

Mám ráda herce Jaroslava Duška a jeho toltécký pohled na život. Na podzim roku 2012 se ho v jednom rozhovoru ptali jak vidí konec světa, který měl nastat podle mayského kalendáře 21.12.2012. Odpověděl, že podle šamanů může období od 12. do 21. prosince znamenat pro některé lidi opravdový konec jejich starého světa. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc se to bude týkat i mě.

Na Mikuláše 2012 dostala naše Sára virózu s teplotou, která za dva dny přešla. Třetí den běhala  často na záchod s tím, že má průjem, další dny seděla na míse stále častěji, přidala se horečka,  dehydratace a celkové vyčerpání. S tímto stavem jsme si už domácími prostředky nebyli schopni poradit a tak jsme zamířili na infekční kliniku na kapačky. Bylo právě 12.12.2012.

Po několika dávkách minerálních roztoků horečka ustoupila, ale průjem neustával. Na ultrazvuku se ukázala kolitida v tlustém střevě, ale mikrobiologický nález byl negativní, žádná „průjmová“ bakterie se nenašla. Když jsem se primářky infekčního oddělení zeptala jestli za tím nemohou být střevní paraziti, udiveně mě odbyla, že v našem zeměpisném pásmu je parazitární nákaza téměř vyloučena. Kniha doktorky Clarkové ale mluví o promořenosti celé populace různými prvoky, hlísty a jinými červy, kteří často stojí i za těmi nejhoršími diagnózami.

Lékaři se pomalu začínali přiklánět k nespecifickému střevnímu zánětu a Sáře nasadili širokospektrální antibiotika, která sice potlačila zánět ve střevech, ale ten se začal drát ven kůží. Na nohách se jí udělaly bolestivé zarudlé léze (erythema nosodum), vypadalo to, jako by se opařila. Přeložili nás na dětskou kliniku, kde jsme čekali na diagnózu, ta zněla - s největší pravděpodobností Crohnova choroba (tj. autoimunitní onemocnění, celoživotní postižení tenkého i tlustého střeva zánětlivými procesy spojené s urputnými průjmy, nebezpečí protržení střev, celoživotní dieta bez ovoce, zeleniny a veškeré vlákniny, často dochází k postižení očí a k diabetu, příznaky se tlumí velkými dávkami kortikoidů, u dětí také podáváním umělé výživy sondou nosem do žaludku).

Zesláblá Sára absolvovala sérii odběrů, ultrazvuků, rentgenů, vyšetření očí, kostí, kůže. Po svátcích byla v plánu gastroskopie, kolonoskopie a magnetická rezonance.

Čím více Sáru vyšetřovali, tím více sílily mé pochybnosti, že kráčíme správnou cestou.

Dostala jsem vnitřní impulz zavolat paní Kateřině a poprosit ji o názor (znala jsem její web). Sympatický hlas v telefonu mi doporučil nasadit co nejdříve colostrum.

21. prosince jsme si naši Sáru vezli na propustku domů. Pohled na ni byl žalostný, slabé tělíčko kost a kůže, nožky, na kterých jen stěží stála, plné zarudlých boláků, doma ještě horečka 39,5. V kabelce jsem si vezla zásobu Prednisonu (kortikoidy) a antibiotik. Primář dětské kliniky zdůraznil, že erythema nosodum se někdy podaří kortikoidy zdolat i za několik málo týdnů.

Následující dny jsem se nechala vést svou intuicí a dávala Sáře 4x za den jednu kapsli colostra vysypanou do sirupu. Prednison zůstal ležet nedotčený na dně kabelky. Na Štědrý den (tj. třetí den po nasazení colostra) se stal zázrak, nožky byly hubené, ale vyhojené. Sára ožila a večer u stromečku prohlásila, že se chce projet na svém novém kole.

Mezi svátky jsme navštívili paní Kateřinu v její poradně, kapka v mikroskopu vypadala jak hvězdné nebe, bohužel romantiky v tom nebylo ani trochu, bylo to toxické nebe. Souvislosti byly jasné, toxicitou zatížené tělíčko spustilo autoimunitní odpověď. Sáře jsme zároveň změřily zátěž na parazity a pořádně ji proplasmovali. Obrovsky zakovené  tělo (zřejmě z vakcín) volalo po pořádné očistě.

Během dvou dnů jsme vysadili ATB, (měla je brát několik měsíců!!), osadili jsme střevní flóru těmi nejkvalitnějšími živými probiotiky (ne těmi z lékárny), vyplavené kovy jsme začali vázat na vlákninu. Sára byla den ode dne živější a hladovější, ládovala se salátem, rybou, knedlíky se zelím, pečenou husou, řízky a cukrovím. Její střeva to snesla, vyprazdňování bylo pravidelné a normální.

Po konzultaci s paní Kateřinou jsme se s manželem dohodli, že Sáru už do nemocnice nedáme a poslali jsme ošetřujícímu lékaři tento vysvětlující email:

 

Vážený pane docente,
na klinice Vás prý v nejbližších dnech nezastihneme a tel. číslo nám z pochopitelných důvodů nedali, tak volíme tuto formu komunikace. Naše dcera Sára Zvolánková je u Vás objednána na 2.1. na kolonoskopii a další vyšetření pro podezření na Crohnovu nemoc. Vážíme si velmi Vašeho přístupu i péče dalších lékařů a sester dětského oddělení. Přesto jsme v této chvíli rozhodnuti, prozatím, plánovaná vyšetření odmítnout. Zároveň na rovinu přiznáváme, že jsme se již od "klasického" postupu léčby odklonili - nenasadili jsme steroidy a vysazujeme ATB. Nebylo to pro nás lehké rozhodnutí a ve Vašich očích asi riskujeme, ale naše cítění a víra nás nasměrovaly jinam. Dcera hned po příchodu z nemocnice začala užívat colostrum a během 3 dnů ji zcela zmizely bolestivé léze z holení, dále dáváme probiotika na obnovení střevní mikroflóry. Včera jsme byli na analýze kapky krve a následné aplikaci plasmového generátoru. Z rozboru krve bylo zjištěno velké množství těžkých kovů v organismu. Dceři se daří dobře, dneska už si plánovala vyjet na svém novém kole. Budeme Vám velmi vděčni, zůstanou-li dveře k Vám pro naši dceru otevřené i přesto, že jsme se hned z počátku projevili jako ne příliš disciplinovaní "pacienti". Jistě pochopíte, že nás vede láska k našemu dítěti, ale zároveň si troufáme ponechat zodpovědnost za její zdraví a volíme z našeho pohledu šetrnější způsob péče.
S pozdravem
Lenka a Jiří Zvolánkovi

 

Cítila jsem povinnost vše vysvětlit ještě osobně a tak jsem se bez Sáry druhého ledna odhodlaně vypravila na dětské oddělení. Přivítaly mě usměvavé sestřičky a hned mi ukazovaly, jakou Sáře připravily pěknou postýlku.

Pohled na sterilní nemocniční postel ve mně probudil emoce a nelibou představu, že na ní budou převážet mé milované dítě jako kus porouchaného přístroje, který je nutno opravit a znovu rozchodit. Sestry i lékaři byli milí a vlídní, ale pod jejich hábity jsem viděla obnošené montérky. Bílí dělníci nechápali, proč svoje „nefunkční“ dítě nechci podrobit dalšímu obrábění.

Ale já to chápala moc dobře, ten velký rozdíl mezi spravováním těla a uzdravováním člověka.

 

Zde je závěrečná „technická“ zpráva z nemocnice (podstatná část):

 

Po další analýze kapky jsme Sáře zvolna přidali do detoxikačního programu aloe vera gel na pročištění tkání a vitamínový koncentrát na posílení imunity. Dětskou lékařku jsme navštívili až po roce, kdy už nás podezřívala, že zanedbáváme péči a neřešíme závažné onemocnění. Krevní testy a další vyšetření všem dokázaly, že Sára je zdravější než kdykoliv předtím.

 

 

Konec mého starého světa opravdu nastal, otevřela se mi brána k smysluplné práci plné naděje a skutečného uzdravení.

Dnes se v mé poradně s klienty často bavíme nadčasovým citátem Marka Twaina:

"Čas od času navštívím lékaře, nechám se vyšetřit, protože i lékař musí (z něčeho) žít. Potom dojdu do lékárny pro léky, protože i lékárník chce žít. Následně ty léky vyliji do kanálu - protože i já chci žít."

 

 

 

 

 

Sára, léto 2013

 

 

 

© www.naturoporadna-hk.cz - vytvořte si také své webové stránky